Člověk mi vždy připadal tak složitý a záhadný, že mne nikdy nenapadlo dělat něco jiného než se snažit na tyto záhady přijít. Již na gymnasiu jsem pravidelně navštěvoval pitevnu a snažil se co nejvíc o tom záhadném těle poznat. Měl jsem tam kliku na dobrého učitele. Vzdělaného, znárodněného pana továrníka, který byl odsunuta na práci do pitevny, aby neovlivnil živé. Mne tedy ovlivnil. Jednak říkal, dělal jsem svou práci vždy pořádně, budu ji tak proto pořádně dělat i tady, Pak jsem se od něj naučil nejen anatomii a pitevní postupy ale i jednu nezapomenutelnou radu. Vždy když jsme pitvali třeba nějakého významného činitele, nezapomněl mi připomenout. Vždy když se potkáš s někým, kdo se nad tebe vyvyšuje, představ si ho tady na tom pitevním stole a odpusť mu. Nikdo se nemá právo vyvyšovat ani ponižovat. Dal mi dobré základy, za které mu také děkuji.
Následovala léta na Vysoké škole. Bohužel léta jen memorování množství látky s málo praxí a vůbec mi chyběl pohled na člověka jako celek, a nejen na odbornosti dle jednotlivých specializací. Málem mne to otrávilo tak, že jsem přemýšlel, jak školy nechat, je přece tolik jiných užitečných povolání. Teprve rada mého učitele, o kterém se v závěru zmíním, mne vrátila na zem. Naučit se to množství látky znamená i posílit vůli a paměť, a hlavně trpělivost překonat právě to co mi zrovna nevoní. To je právě pro mladé lidi plné energie a touhy dělat něco výjimečného velice těžké. Tato rada má studia zachránila. Byla to vlastně jóga prací.
Kdyby se přidala i láska bylo vše o hodně snadnější.
Tehdy mne začalo bavit poznávat i jednotlivá náboženství a filosofie. Snažil jsem se v jednotlivých náboženstvích najít jednotící prvek a jsem přesvědčen, že takový prazáklad v těchto tak mnohdy na první pohled odlišných filozofiích existuje.
Celou školu jsem strávil jak sanitář na chirurgii v Motole u pana prof. Niederleho. Byl a stále je to pro mne velký člověk. Pod jeho vlivem jsem se rozhodl dělat chirurgii. Rád rychle vidím výsledky své práce a chirurgie mi připadala velice atraktivní. Také jsem tehdy dělal o hodně rád více rukama než hlavou.
Život mne pak naučil, že právě operační obory potřebují nutně obojí. Perfektní znalosti, výbornou manuální zručnost a rychlé rozhodování. Není to špatná příprava, jak řešit rychle konflikty, nejen vzniklé třeba při autohavárii. Na této cestě jsem měl čas se učit od pana primáře Fabiána. Člověka, který snad jako jedem z posledních primářů na venkovských mono primariátech uměl úplně všechno. Prim. MUDr. Fabián.
Toto své umění si nenechával pro sebe, ale snažil se je předat mladým adeptům medicíny. Takto bohužel postupuje, málo erudovaných kolegů. To je škoda ve všech oborech lidské činnosti. Největší radostí učitele by mělo být, když ho jeho žák předčí, a ne ho držet v nevědomosti a udělat si z něj vlastně jen otroka na podřadné práce.
I podle tohoto pravidla se pozná správný učitel, nebo škola. V roce 1991 jsem si otevřel vlastní praxi. Začínal jsem jako masér. Mám střední rehabilitační školu, kterou jsem si dělal při studiu na vysoké škole, protože tam se nic o rehabilitaci tehdy neučilo. Také ozonová terapie tehdy nebyla známá a bylo lepší ji dělat na vlastním pracovišti. Nemusel jsem tak poslouchat připomínky kolegů, co to je za nesmysl.
Život lékaře, je život pestrý. Poznává mnoho radostí i smutků. Ne každý pacient se uzdraví. Musí nutně přemýšlet, proč pacienti také odcházejí, jaký to má asi smysl. Toto přemýšlení má svoji záludnost. Lékař si pak musí klást otázku, zda je to doopravdy on, kdo je ten pán nad životem a smrtí, jak si mnoho kolegů lékařů namyšleně myslí. Čím je v profesi déle, tím ho tento ze začátku jistě opojný pocit nadvlády nad člověkem opouští. Chirurg nad bezbrannou hmotou v narkóze ví, o čem mluvím. Klade si často otázku, proč pacienti, kteří měli být dávno mrtví si spokojeně chodí po zemi a naopak někdo, kdo včera zářil zdravím, nás rychle opustil.
Musí tak dojít k filosofii, že život musí mít smysl i když je někdy překvapivě krátký, jako třeba v případě úmrtí novorozence. Někdy má formu člověka napojeného na mašinky mnoho týdnů. Jindy se narodí tvor nedokonalý, jak jsem měl možnost poznat i ve vlastní rodině. Člověk se prostě začne ptát. Když se začne ptát, začne dostávat odpovědi. Je jen na něm, co s nimi učiní, jak je pochopí.
Když člověk dostane nápad, dostane i sílu ho uskutečnit. Snažil jsem se najít způsob, jak pomoci člověku ze složitých problémů nemoci méně drasticky, než mou oblíbenou chirurgií. Začal jsem se zabývat rehabilitací. Návratu do stavu před propuknutím nemoci. Možná, že právě tato snaha mne zavedla až k ozónové terapii, v které vidím mnoho užitečného.
Jak jsem již řekl, život i nemoc je také cesta. Měl jsem to štěstí po ní kráčet jako lékař. Jako lékař, který zažil pacienta v nemocnicích, v závodních ordinacích na klinikách, poliklinikách, a nakonec v soukromé praxi. Více jak 25 let jsem měl Středisko reflexní terapie, kde jsem se učil samostatné práci a vedení kolektivu.
Poděkování patří i mé rodině, třem dětem, a hlavně mé ženě, která se mnou tuto cestu již trpělivě 50 let snáší.
Nesmím ale hlavně zapomenout poděkovat svým pacientům,
kteří se mi svěřili se svými problémy a důvěřovali v moje schopnosti Dovolili mi tak se na jejich bolestech učit. Jsem jim za to velice vděčný.
Motto mé praxe bylo a je:
Nemoc není prohra, ale výzva. Chápání této výzvy je cestou ke zdraví.
A druhé, které si stále připomínám je:
Nemůžeš li pomoci alespoň neubližuj.
